Ekologie - odpad

Úvod

Asi před 20 000 lety, na různých místech Země, se lidé začali postupně zajímat více o další lidské činnosti než jen čistě o lov a sběr. Jejich postupy a činnosti byly nekompromisně testovány zákony přežití a příroda měla samoobnovující schopnost a nastolení ekologicky přirozené rovnováhy bez pomoci člověka. Dnešní činnosti člověka vůči přírodě a prostředí se dají nazvat energomateriálním při kterém lidstvo svou činností stabilně zvyšuje množství odpadu v přírodě. Toto množství má za následek narušení ekosystému a následné negativní působení na člověka. Tyto vzájemné zákonitosti se zahrnují do části, kterou se nazývá ekologie. Ekologií se nazývá věda zkoumající vztahy organizmů tím se rozumí i člověka na vnější prostředí. Ekologie se zabývá problémy životního prostředí, znečišťováním ovzduší , půdy a vody prostřednictvým odpadů.

Za odpad se považuje vše, co při výrobě nebo jiné lidské činnosti nebylo z původního zdroje využito a co ani po další úpravě využito nebylo. Část odpadů v plynné formě uniká do ovzduší, dostává se deštěm do vodních nádrží, toků, oceánů a do půdy. Další část odpadů představují látky tuhé, které vznikají z domácností a průmyslových odvětví.

Znečišťování ovzduší

Lidstvo svou činností stabilně zvyšuje množství skleníkových plynů v atmosféře, čímž narušuje přirozené prostředí. Za hlavní ukazatele znečištění ovzduší se považuje: oxid uhličitý, oxidy síry, oxidy dusíku a freony.

Oxid uhličitý vzniká při spalovaní uhlí a do vzduchu se jako vedlejší produkt reakce je uvolňoval oxid uhličitý - CO ₂ . Dnes se uhlí stále používá jako palivo v tepelných elektrárnách. Mnohem větší emise oxidu uhličitého se však uvolňují při spalování dalších fosilních paliv , totiž zemního plynu a hlavně ropných produktů , jako je benzín či nafta . Největší díl viny tedy nese doprava a chemický a energetický průmysl. Využívání fosilních paliv včetně uhlí tvoří 75% emisí CO₂. Zbylou čtvrtinu přírůstku oxidu uhličitého způsobilo vypalování lesů. Týká se to hlavně amazonského pralesa a pralesů rozkládajících se v zadní Indii a na přilehlých ostrovech. Nejenže však při této činnosti vypouštíme do atmosféry další zásoby oxidu uhličitého, ale navíc se zbavujeme pomocníků v boji proti globálnímu oteplování. Rostliny mají totiž schopnost oxid uhličitý z atmosféry samy odčerpávat. V současnosti se do ovzduší vypouští 7 miliard tun CO₂ ročně.

Oxidy síry se do ovzduší dostávají hlavně spalováním fosilních paliv (ropa, uhlí). Způsobují nám jednu velice zajímavou věc: Pokud se molekuly SO₂ při svém putování atmosférou setkají se vzdušnou vlhkostí (H₂O), vnikne nám jednoduchou reakcí kyselina siřičitá, která se po další oxidaci může změnit na kyselinu sírovou H₂SO₄. Ta se sice dále vzdušnou vlhkostí ředí, ale je potom obsažena v dešti. Takovému dešti potom říkáme kyselý déšť. Ten je schopen narušovat stavby a během let zdevastovat celé krajiny, jak se můžeme v případě severozápadních Čech lehce přesvědčit.

Oxidy dusíku unikají hlavně z průmyslových procesů a spalování ropných produktů. Tyto látky přispívají ke kyselým dešťům. Sluneční záření umožňuje reakci oxidu dusičitého s kyslíkem a tak vzniká tzv. přízemní ozon. Sám o sobě je nejedovatý, neškodný. Ale pokud ho je v atmosféře velké množství, zadržuje sluneční teplo a vzniká tak skleníkový efekt.

Freony se do ovzduší dostávají při používání sprejů , které jsou plněny zastaralou technologií freony a při poruše uzavřeného systému chladících zařízení jako jsou ledničky a mrazničky starších typů. Množství freonů vypouštěné do ovzduší má přímou úměru s úbytkem ozonové vrstvy. Vyspělé země podle tzv. Montrealského protokolu z roku 1990 postupně snižovaly exhalace freonů do ovzduší a dnes je snad tento proces zcela zastaven. V České republice od roku 1986 klesaly exhalace freonů každý rok o polovinu až na dnešní nulu. Pokud by celý svět přestal vypouštět freony dnes, ozonová vrstva by se obnovila do roku 2050. Jenže třetí svět v čele s Čínou a Indií nehodlá k Montrealskému protokolu zatím přistoupit. Narušením ozonové vrstvy na povrchu planety, začalo dopadat UV záření stále ve větší míře. A tak pro člověka vzniká nepřímé nebezpečí z UV záření ve větších dávkách, to může způsobit rakovinu a genetické mutace. Od třicátých let vzrostl výskyt rakoviny kůže zhruba desetkrát. Také šedý zákal je častější, protože UV záření vyvolává degeneraci oční duhovky, čočky a sítnice. Nejhorší však je, že záření nepříznivě ovlivňuje růst hospodářských plodin a oslabuje mořský fytoplankton – největší zdroj zemského kyslíku.

Zvyšováním skleníkových plynů v ovzduší má ještě jiný vedlejší negativní efekt, který se nazývá oteplování. Toto oteplování má za následek zvýšené procento vzniku nákaz a epidemií . V tomto století se průměrná teplota planety zvýšila o necelý stupeň a roku 2100 má vzrůst o jeden až čtyři stupně. Zdánlivě jsou to jen nepatrné změny, ale jejich dopad může být nepředstavitelný. Podle prognóz epidemiologů kteří tvrdí, že zvýšení průměrné teploty o dva stupně způsobí rozšíření komárů Anopheles, přenašečů malárie, do vyšších zeměpisných šířek, a rozšíří tak dosah této nebezpečné choroby na více než polovinu planety. Malárie je každoročně příčinou úmrtí, až tří milionů lidí. V krajně neobvyklém počasí, které jsme si skleníkovými plyny způsobili, se výborně daří např. žluté zimnici, meningitidě, moru, choleře, hmyzu, bakteriím a hlavně také virům. Navíc, extrémní podmínky, které dělají mikrobi stále silnějším i , protože je nutí k reprodukci, zároveň oslabují naši imunitu proti nim.

Znečišťování půdy a vody

Jednim z velkých problémů při znečišťování půdy a vody jsou skládky, odpadní vody a těžba nerostných surovin. Největší množství odpadů je ukládáno na skládkách. Souvisí to s tím, že organizace sběru a třídění odpadů je u nás poměrně nedokonalá a investiční náročnost provozů využívajících tyto tzv. druhotné suroviny nebývá vždy dostatečně celospolečensky podpořena.

Skládky

V ČR je v provozu 381 skládek z tohoto počtu bylo 257 smíšených. Na skládkách končí více než 90% odpadu. To je spousta obtížného materiálu. Ještě obtížnější je najít pro skládky místo. Vzhledem k hustotě osídlení a nevhodnosti umístění z hlediska ekologie je téměř vždy nutno potýkat se s oprávněným odporem obyvatel a odborníků na ekologii. Z těchto důvodů je vhodné skládkování omezit, mělo by tvořit teprve nezbytnou koncovku komplexního nakládání s odpady. Z druhého pohledu skládky představují v sobě ukládání nevyužitých druhotných surovin, jejichž řízený, hygienický kontrolovaný provoz je nezbytnou podmínkou k tomu, aby domovní a průmyslové odpady nebyly zdrojem znečištění ovzduší, půdy a vod. Naproti tomu černé skládky (tj. vyhozené odpadky podél cest, v lese, ale i kde koli jinde) jsou výsledkem někdy i rozsáhlého znečištění podzemní vody, rozmnožení hlodavců a tím pádem i riziko nákazy chorobou přenášenou těmito hlodavci. Dalším podobným problémem jsou i nedostatečně zabezpečené uložení průmyslových toxických odpadů a radioaktivních látek. S tímto problémem souvisí i nezákonné uchovávání toxických a radioaktivních látek např. na dně oceánů nebo schované někde v jeskyni. Tato “tajná” uložiště těchto látek mohou (ale i nemusí) v budoucnosti způsobit i rozsáhlé katastrofy vpodobě toxického či radioaktivního zamoření.

Odpadní vody

Dalším problémem jsou i odpadní vody. Odpadní vody představují velký problém z hlediska znečištění, protože voda je jednou z nejdůležitějších složkou životního prostředí a proto se také musí brát v úvahu fakt, že pitné vody rapidně ubývá zato té znečištěné ještě rychleji přibývá. Splaškové vody z měst obsahují většinou zbytky po vaření, koupání, mytí a také i fekálie. Splaškové vody obsahují patogenní mikroorganismy a vajíčka parazitů, kteří mohou být nositeli nákazy a infekcí. Průmyslové vody se liší výrazně podle druhu výroby, z níž pocházejí. Odhaduje se, že zemědělské vody, které obsahují například močůvku, hnojůvku, průmyslová hnojiva, pesticidy, silážní šťávy, odpady z rostlinných pro duktů a velkochovů. Dalším zdrojem znečištění vody jsou i ropné vrty a následně převozy nafty tankery přes oceán. Havárie při takovýchto činnostech mají dalekosáhlý vliv na prostředí, na život v moři, ale i mimo něj. Při těchto havárijích se hladina pokryje tenkou vrstvou ropy a ta zamezí přístupu kyslíku, světla do moře. Následkem zahyne mnoho ryb, ptáků, ale i živočichů, kteří se živý planktonem. Mimo znečištění hladiny dojde i ke znečištění pobřeží což má za následek kontaminaci půdy. Pravdou je, že by k mnoha haváriím ani nemuselo dojít, kdyby si člověk uvědomil, že šetří na nesprávném místě. Totiž některé tankery převážejících ropu mají již něco za sebou a už by se měly nahradit novějšími, ale místo této výměny převážejí ropu i nadále. Je pravdou, že takový tanker musí být velice drahý, ale co je proti této ceně zohyzděná tvář oceánu!!!

Těžba surovin

Zemská kůra je zdrojem pevných, kapalných a plynných nerostných surovin. Jejich těžby má značný vliv na krajinu a životní prostřed. Na zemský povrch a do oběhu v krajinné sféře se těžbou nerostných surovin dostávají prvky a sloučeniny, které se tam normálně vůbec nevyskytují nebo tam bývají v mnohem menších koncentracích. Celosvětově se ročně vytěží asi 6km ³ látek označovaných jako nerostné suroviny. Různé způsoby těžby mají různý vliv na další vývoj krajiny. Doposud převládají mechanické způsoby těžby nerostných surovin. Surovina i hlušina se při nich dostávají na povrch v původním nezměněném stavu. Mechanická těžba značně porušuje vzhled krajiny. V krajině postižené těžbou dominují antropogenní tvary reliéfu, tj. tvary uměle vytvořené činností člověka (např. haldy, prohlubně a lomové stěny). Hnědé uhlí, některé rudy (např. železné rudy s malým obsahem kovu), stavební a keramické hmoty a sklářské suroviny se těží povrchově v lomech. Při chemickém způsobu těžby vychází suroviny na povrch v upravené podobě (např. kuchyňská sůl a uran se získávají mj. i podzemním loužením hornin). Chemické způsoby těžby ohrožují povrchové i podzemní vody.

Těžba uhlí je nejrozšířenější a nejintenzivnější těžební činností narušující krajinu. Pro řadu států, včetně ČR, mají velký význam ložiska energetických surovin, poněvadž je na nich dosud z velké části závislá jejich výroby elektrické a tepelné energie. Negativní důsledky těžby uhlí můžeme u nás pozorovat v Podkrušnohoří a na Ostravsku. V souvislosti se strukturou našeho hospodářství (s rozsahem těžkého průmyslu a jeho energetickou náročností, nedostatkem a nevyužíváním alternativních zdrojů energie) měla těžby. uhlí ještě v osmdesátých letech stoupající tendenci. Tomuto nárůstu však neodpovídal energetický přínos. I když od roku 1989 těžba lignitu, hnědého a černého uhlí klesá je pro ČR stále ještě charakteristická nadměrná těžba a spotřeba těchto pevných paliv Proto také přetrvává poškozování životního prostředí touto činností. Povrchová těžba uhlí. Přechod od hlubinné k povrchové (lomové) těžbě hnědého uhlí měl od počátku negativní vliv na krajinu a životní prostředí. Projevil se velkým záborem do půd a rušením sídel, vznikem vytěžených lomových prostor nebývalé rozlohy, navršením výsypek, narušením povrchové vodní sítě a poklesem hladiny podzemní vody, rozvojem průmyslu navazujícího na těžbu, komplexním znečišťováním prostředí a znehodnocením zemědělské a lesnické produkce a hygienické a estetické hodnoty krajiny ve velkém rozsahu. V postižené krajině dominují umělé formy reliéfu. Severočeská a sokolovská hnědouhelná pánev patří mezi největší v Evropě. Povrchová těžba je náročná na zábory zemědělské a lesnické půdy.

Často je však třeba odstranit i část staveb, přeložit komunikace (žel. tratě, silnice), koryta řek, kanalizaci a různé potrubí, vypustit a zrušit vodní nádrže. Příprava těžby i těžba samotná jsou zdrojem velké prašnosti a hluku. Při postupu těžby od středu k obvodu uhelné pánve se těží uhlí méně a méně výhřevné a se stoupajícím obsahem síry popelovin a dalších škodlivých a nežádoucích příměsí. Hlubinná těžba uhlí nevyvolává tak rozsáhlé přemisťování materiálu jako těžba povrchová. Avšak i při hlubinné těžbě vznikají haldy tvořené hlušinou vyvezenou z dolů a odpady z úpraven uhlí. Na jednu tunu vytěženého černého uhlí připadá 0,4 – 0,7 tuny těchto odpadů. Materiál z hald bývá používán k zaplnění vytěžených podzemních prostor. S hlušinou se na haldy dostávají kromě určitého množství uhlí také různé uhelné příměsi, které ve vzduchu podléhají rychlé oxidaci a bývají příčinnou samovznícení. Hoření hald samozřejmě způsobuje znečištění ovzduší. Hoření hald zabráníme tak že na ni navrstvíme jíl, který zabrání přístupu vzduch. Hlubinná těžba je provázena deformacemi zemského povrchu, tj. pokles poddolovaných území. Tyto terénní poklesy se nazývají pinky. Jejich příčinnou jsou otřesy při trhacích pracích v podzemí a pozdější sesedávání nadložních vrstev do vytěžených prostor. Poklesy vedou až k úplné destrukci původního reliéfu krajiny, povrchové vodní sítě a režimu podzemních vod. Dochází k trvalému zaplavení nejnižších partií pokleslých lokalit a vzniku bezodtokových území. S poklesávajícím terénem klesají železniční tratě, vozovky, mosty, inženýrské sítě a ohroženy jsou budovy i celé obce. Trvalé zamokření způsobuje degradaci zemědělských půd, zejména v důsledku snížení jejich pórovitosti a provzdušněnosti.

Těžba tekutých plynných paliv jako je ropa a zemní plyn jsou vynikající energetické suroviny a jsou výchozí látky pro řadu chemických výrobků. Jejich těžba, výstavba potrubí, a doprava mohou mít nepřízniví vliv na životní prostředí. V současné době se rozvíjí geologický průzkum v a těžba ropy v mělkých okrajových mořích. Při vrtných zařízení (požárech a výbuších vrtných plošin), ale i při normálních těžebních operacích uniká do moře značné množství ropy. Dochází k tomu také při haváriích tankerů přepravující ropu. K uvolňování ropy dochází i při provozu jiných lodí (většina má naftový motor). Odhaduje se, že do moře ročně unikne 10 milionu tun ropy. Jedna tuna ropy stačí ke znečištění 6 – 12 km ² hladiny oceánu. Již v roce 1975 pokývala tenká vrstvička ropy asi pětinu plochy oceánů a moří. Tato vrstva snižuje vypařování mořské vody, a tím nepříznivě ovlivňuje výměnu tepla a vody mezi oceánem a pevninou. Omezuje také rozmnožování mořského planktonu, jehož rostlinná složka je významným producentem kyslíku (asi 30% světové produkce) a který je potravo u většině mořských živočichů. Množství ropy a jiných nečistot již převyšuje samočisticí schopnost. Technickým i ekologickým problémem je také likvidace vysloužilých vrtných plošin. K únikům ropy dochází i na souši při přepravě ropy ropovody, železničními a automobilovými cisternami a při přečerpávání. Nepatrné množství ropy dokáže chuťově a pachově znehodnotit velké množství vody. Zásoby zemního plynu jsou větší než ropy. Nevýhodou je, že jakmile se ložisko otevře musí se plyn čerpat víceméně s neměnnou intenzitou. Při skladování a čerpání je velké riziko úniku. Bez důsledku na životní prostředí není ani to, že zemní plyn provázející ropu nebývá v ropných oblastech čerpán a využíván, ale likvidován hořením. Dochází tím ke znečišťování ovzduší a ke zbytečné spotřebě kyslíku. Celosvětově roste nejvíce těžba a spotřeba zemního plynu ze všech fosilních paliv.

Závěr:

Lidé se dělí na dvě základní skupiny ohledně zacházení s odpadky a přístupu k otázce ekologie:

1. Na ty, kteří si riziko znečištění, které z odpadů vzniká neuvědomují a je jim jedno co za následky může mít nesprávné naložení s odpadem.

2. Lidé, kteří si riziko znečištění z odpadů vznikajícího uvědomují a mají snahu s tím něco dělat nebo se alespoň snaží si to uvědomovat.

Autoři:  Ing. Milan Kapitán e-mail: Kapitan.Milan@seznam.cz

              Alena Svobodová e-mail: Svobodova_Alena@seznam.cz

Hlavní stránka - úvod, psychologie, ekologie, počasí ...  Autor stránek Ing. Milan Kapitán - webdesigner Hradec Králové.

Další stránka - Základní rady a hlavní faktory pro         zadání a tvorbu internetových stránek.  Autor stránek Ing. Milan Kapitán - webdesigner Hradec Králové.

Kontrola programátorského zápisu = validátor internetové stránky.  Svědčí o kvalitě a znalosti programovacího jazyka.